Moje první cesta
Bylo to jedno letní období kdy se na mě dala cestovatelská horečka. Byl jsem zrovna po jedný párty, kterým jsem před tím vzdával hold mnohem víc než bylo přípustné, a tak jsem se rozhodl, že si vyčistím hlavu pořádnou procházkou a to ne, jen pár kilometrů ale stovky. Začal jsem v Praze, na Lihovaru, kde jsme společně s kamarádkou stopovali. Moje poprvé šlo tehdy nahoru, můj první zvednutý palec. Čekali jsme zhruba půl hodiny, než nás nabral neznámý muž. Bylo to poprvé co mě vezl neznámý muž takže jsem byl celkem napjatý. První týpek byl v pohodě , v rytmu ho udržovala kamarádka, já jsem byl tichý pozorovatel toho jak se spolu baví. Dojeli jsme do Příbrami, kde nás čekal další stop. Další stop byl chlápek s favoritem, který nám řekl, že plánuje objet celý Česko, se svým pejskem, což nebylo v naší kompetenci. My jsme plánovali jet dál. Dali jsme si krátkou přestávku a dali jsem si jídlo v místní restauraci. Poté jsme jeli dál, ušli jsme pár kilometrů, aby jsme byli na správném místě pro stop, což bylo pár kilometrů.
Po tomto odvozu nastal trochu zmatek, jelikož se blížila noc a my neměli kam jít spát. Stavili jsme se tedy na benzínce v okolí Lince v Rakousku na pořádnou kávu, aby jsme se trochu posilnili. Něco, co na těhlech benzínkách miluju je ten společný čas s kamarádama, byli jsme schopni prokecat i 2 hodiny, než jsme se dostali zpět ke stopování. Kecali jsme o všem možném o životě, o práci, o vztazích, ani jsme nemrkli a byla půlnoc. A co teď ? Tak mě napadlo, že se začneme ptát lidí, který šli zrovna načerpat palivo do svých bouráků. Jeden chlápek na naší otázku kývnul, byl to opět takový tajemný muž, který toho moc nenakecal, a proto jsme měli trochu obavy. Kamarádka už usnula, a nechala mě napospas, jisté smrti. Samozřejmě, že si dělám srandu, týpek byl sice trochu divnej, ale spolehlivej. Mohli jsme se na něj spolehnout.
No a tak uběhly další dvě hodiny, a my dorazili do Ljubljany, totálně vyčerpaní. Rozhodli jsme se, že to zakempíme za benzínkou. Jelikož jsem měl kafe, tak jsem celou noc nespal. Lezli po mě slimáci a všelijaká havěť, když jsem se celou noc převaloval ve spacáku. Ráno jsem dělal, jakože spim, nevim proč, ale bylo to tak. Chvíli jsem počkal. Kámoška mi nechala vzkaz, že je na benzínce, tak jsem se vydal tím směrem. Dali jsme si spolu kafe, rozloučili se a každej šel svojí cestou. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval, ale pak jsem si vzal stop do Ljubjany.
V Ljubljane jsem si pronajal hostel, lehnul si a spal. Ráno jsem se seznámil dalšími lidmi z Hostelu, a šli jsme společně projít Ljubljanu. Vím, není to moc originální, ale co už, k mým cestám patří i normální aktivity.
Další den jsem se rozhodl, že pojedu do Benátek přes přístav Trieste. Stopy byli úplně v pohodě, žádnej problém ani nic, cesta byla hezká. Dorazil jsem do Benátek vzal si hostel, od téhle doby jsem se rozhodl, že dám šanci hostelům, jelikož v těhlech hostelech platíte málo za lůžko, což je super pro kapsu. Benátky byli úžasné. Hezčí město jsem snad nikdy neviděl a ani asi neuvidím. Opět jsem se uchýlil k tradiční turistické činnosti, a to k prohlídce města. Opět jsem se seznámil s nějakými lidmi, kteří se vzápětí stali mými přáteli. Na toto jsem opravdu stavěnej. Jakmile se já dám s někým do řeči, okamžitě si padnem. Dříve jsem býval hodně ukecaný a tak jsem výpravu vedl samozřejmě já. Večer nás čekala sladká odměna v podobě točeného piva. Nezůstalo to jen u jednoho u piva a tak jsem byl zase tam od čehož jsem se chtěl odprostit – u alkoholu. Zůstal jsem v Benátkách tři dny a pak jsem jel do Milána, kde jsem se seznámil se svojí summer love. Zůstal jsem tam s ní 5 dní, rozloučili jsme se a už nikdy nepotkali. Moje cesta nazpátek byla velice složitá.
Nejprve jsem si vzal vlak do Lake Como, kde jsem byl totálně bez šance na to chytit nějakej odvoz, ale nakonec se štěstí obrátilo ke mě. Vzal mě chlap a odvezl do švýcarské Bellinzony. V nočních hodinách jsem potkal pár taxikářů, kteří mi nabízeli odvoz, ale bohužel já bez peněz jsem neměl na nic jinýho než si lehnout do nějakýho podchodu, kde jsem se ani pořádně nevyspal. Ráno jsem potkával lidi jdoucí do práce, což bylo hodně degradibilní. Já dement jsem začal stopovat na dálnici, nevím jak mě to napadlo, ale udělal jsem to. Prostě jsem si vlezl na dálnici a stopoval. Po několika minutách mě zachránil němec jedoucí do německého města, u kterého jsem zapomněl název. Vysadil mě na dálnici vedoucího do Mnichova, kde jsem svojí cestu zakončil jízdou s čechami do Prahy.